Telefonát v ruštině a menší zamyšlení na jazykovým vzděláváním

Dnes mi omylem volal náš dodavatel. V ruštině. Sice jsem ruštinu měla rok na základce jako volitelný předmět (či co to bylo) a dva roky na střední, ale v podstatě umím přečíst azbuku a jako rodilý mluvčí slovanského jazyka trochu chápu, o co  v textu jde. Ale to je tak všechno.

Ze základky si pamatuju jen 4 věty:

Maskva stalíca rasíji. (Moskva je hlavní město Ruska).
Što eto na kartínke? Eto škola. (Co je na obrázku? Škola.)
Ja guljáju v párke. (Procházím se v parku.)
Jíjíčko upálo i rozbílo. (Vajíčko spadlo a rozbilo se.)

Poslední je věta ze školního představení, pro které jsme nacvičili pohádku v ruštině.

Střední nebyla o nic lepší, vzhledem k tomu, že se jednalo o předmět, kam se většina chodit nechtěla, avšak nedostali se kvůli úžasnému přihlašovacímu systému nikam jinam. Tomu bohužel odpovídala i výuka. Drtivá většina mým souputníků za dva roky nezvládla azbuku... Měli jsme super učitele, byl to postarší pán se zvláštním smyslem pro humor. Na první hodině nás seznámil s ruskými slovy, která se prosadila i v češtině: vodka, pyzda, jebať. I k tomu jsem se zvládla naučit ještě věty Gavaritě parusky a Izvinitě ja apazdala.

Ale zpět k hovoru. V hrůze jsem přemýšlela, o čem budu s druhou stranou mluvit, když se má jazyková úroveň sestává z výše uvedeného. Nakonec jsem zvolila slovenštinu s parodií na ruský přízvuk a telefon hodila jako horký brambor právě přišedšímu kolegovi.

Uvedená příhoda mě vede k zamyšlení nad mými jazykovými schopnosti spojenými se zdejším školským "systémem". Ale nechci za své jazykové (ne)schopnosti vinit školu, nejsem typ, který pořád říká "Kde bych byl, kdyby...". Můžu si za to sama. Vím to.

První cizí jazyk, se kterým jsem vešla do styku, byla němčina. Nevím, proč jsem si ho tenkrát vybrala a proč mi v tom nikdo z rodiny nezabránil (v té době už totiž frčela angličtina). Později jsem si to občas vyčítala, ale v dlouhodobém horizontu si myslím, že jsem se rozhodla správně. Výuka naštěstí probíhala v zásadním rozporu s inkluzivním vzděláváním. Učitel brzy rozpoznal, že ne všichni mají zájem a schopnosti a menší skupinu oddělil a zaúkoloval nad plán (ano, byla jsem tam). Bohužel mu to nevydrželo dlouho a v páté třídě prakticky rezignoval. Druhý stupeň byl co do kvality lepší, avšak střídání učitelů a jejich charakterové rysy němčině moc nepřidaly.

Zato střední škola se povedla, úžasná učitelka s bičem pro lenivé, tedy přesně pro mě. Německy umím obstojně, domluvím se, rozumím atd.

Angličtinu jsem se oficiálně začala učit na střední škole. Již předtím jsem se snažila učit sama doma, avšak nikdy mi to nevydrželo dostatečně dlouhou dobu. Školní výuku bych bez nadsázky označila jako jednu velkou katastrofu. Učitelka si ráda povídala, v češtině... a dívala se na filmy a vůbec prováděla hodně aktivit nesouvisejících s anglickým jazykem. Takže střední škola mou bídnou angličtinu zrovna nepozvedla a domácí učení je kvůli mé lenosti dost špatná strategie.

Mezi střední a vejškou jsem si udělala dvouletou pauzu strávenou prací a vyděláváním peněz a dalšími dobrovolnickými aktivitami. Taky jsem měla v plánu zlepšit angličtinu...

Až ve třeťáku na vejšce jsem se odhodlala zapsat si angličtinu pro akademické účely. Noc před první hodinou jsem se budila hrůzou, avšak ani ta mě nepomohla namotivovat k samovzdělávacím aktivitám. Před hodinou se mezi "účastníky zájezdu" rozproudila diskuze nad našimi mizernými jazykovými schopnostmi a obavami z předmětu. Během hodiny mi spolustudující sice vyvrátili to, že tu umím nejhůř anglicky, ale rozhodně mě první hodina nepřesvědčila, že se domluvím. Sice rozumím a zvládnu se nějak vymáčknout, ale já jsem holt perfekcionista.

Jako plátce daní a zoufalý student si říkám, jestli by nebylo lepší místo vznosných slov o tom, že se na vysoké škole učí jen akademická angličtina, tedy že se vybrušují naše "perfektní" znalosti získané předchozím studiem, si přiznat, že studenti sice zvládnou napsat závěrečný test úrovně B2 a odmemorovat prezentaci na nějaké odborné téma, ale anglicky prostě neumí a my (škola) se budeme tvářit, že o tom nevíme.

Co takhle místo toho "všichni anglicky přece umíte a když ne, co je nám do toho" zavést povinně dva jazyky vyučované každý semestr a třeba ve třeťáku nebo i dřív zavést povinnost absolvovat jeden či více předmětů v daných jazycích. Ostatně hodiny investované do jazykové výuky by mnohdy byly rozhodně přínosnější než absolvování některých rádoby odborných povinných předmětů.

59 vteřin aneb Květina v kanceláři

V knize 59 vteřin jsem se dočetla, že přítomnost květiny v místnosti zvyšuje kreativitu až o 15 %.

Nebojte, 59 vteřin není pokračování Padesáti odstínů šedi. Jedná se o knihu, kterou napsal britský psycholog Richard Wiseman. Popudem pro vznik díla bylo setkání s jeho přítelkyní - manažerkou. Když se jejich rozhovor, který se týkal příruček "jak ke štěstí přijít", chýlil ke konci, zeptala se jej, zda by neměl nějakou radu. On se otázal, jak dlouho na to má. "Asi minutu." To jej přivedlo na výzkum, jak se malým zamyšlením dostat k velkým změnám. Většina rad je doplněna o odkazy na seriózní výzkumné práce.

Ale zpět k vlivu květin na tvořivost. Podle nějaké studie množství zeleně ve čtvrtích v Chicagu výrazným způsobem snižovalo kriminalitu. Vědci zkoumali, jaký to má hlubší důvod. Údajně by mělo jít o starodávný pocit klidu, neboť přítomnost rostlin předpokládá hojnost potravy, která zmírní obavy o to, kde vzít další jídlo. Takové příjemné pocity činí lidi ochotnější pomáhat, kreativnější a šťastnější.

Wow! To se musí vyzkoušet! Kytku jsem sebrala doma, za ideálního kandidáta byl vybrán nějaký druh ledviníku (něco jako kapradina, říkám já). Zprvu u nás panovala nedůvěra, s šéfem jsme se dokonce vsadili, že tu chudák kytka dlouho nevydrží a raději zdechne než by s námi pobývala v jedné kanceláři.

Zatím nedokážu odhadnout, jestli to tvořivost zvedá či ne. Každopádně u mě bude již úspěch, pokud květina přežije. Okno mám na sever, navíc nechci, aby něco stínilo té troše přírodního světla, které sem dopadá, takže kytka s květináčem spočinula na skříni poměrně daleko od okna. Navíc nepatřím k lidem s nejlepší pamětí a vzpomenout si, že je třeba i vody, nemusí být vždy nejlehčí.

Mým prvním cílem tak nebude zvedat kreativitu, nýbrž udržet rostlinu při životě. Což znamená ji pravidelně zalévat, nepřelévat a tak podobně o ni pečovat. Tudíž to ve mně posiluje pocit zodpovědnosti :-) Ostatně na příchozí by asi povadlá či uschlá zeleň nepůsobila zrovna nejlepším dojmem.

Nadto každý pohled na nový přírůstek do naší kancelářské "rodiny" ve mně vyvolává aspoň malý úsměv.

Tudíž celá tato anabáze s květinami v místnosti vede nejen k vyšší kreativitě (snad), leč určitě také k větší zodpovědnosti a zvyšuje i pocit radosti.