Včera večer jsem prošla okolo televize a zaujal mě pořad České televize Politické spektrum. Tématem byla rovnoprávnost a postavení žen v současné společnosti.
První, co mě praštilo do očí, bylo obsazení hostů. Kandidátka na prezidenta Táňa Fischerová, ředitelka Gender Studies a nějaká pani z Forum 50 %. A ještě moderátorka, samozřejmě.
Hm, a ta rovnost byla jako kde? Když chcete diskutovat o nějakém tématu, musí tu být zastoupeny obě strany, ne? Obzvlášť když chcete mluvit o rovnoprávnosti. Tudíž se debata odehrávala podle rozkošného scénáře: sluníčko Fischerová něco řekla, jedna ze sufražetek si přisadila a třetí prohlásila cosi ve smyslu: "Dobře si to těm chlapům nandala, Máňo!"
Taky se dostalo na chválení evropskounijních kvo-kvót, tedy direktivy o 40% zastoupení něžného pohlaví ve vrcholných orgánech firem. Jasně, kvóty všechno vyřeší! A co když v tom vedení budou samé ženy, to budou mít taky muži nárok na 40 %? Přece rovnoprávnost není jen z jedné strany, nebo někde soudruzi udělali chybu.
Následně jedna z přítomných feministek zmínila fakt, že mezi vysokoškolskými absolventy je 61 % žen, ovšem ve vedení 100 největších firem v ČR je jen 7,6 % žen. To je sice pravda, leč je třeba si uvědomit, jaké obory ty vysokoškolsky vzdělané ženy vystudovaly a v jakých odvětvích působí ty největší firmy. Těžko může absolventka dějin umění řídit podnik těžkého průmyslu.
Další možnost je strčit nějaké baby do dozorčích rad a podobných orgánů. My si splníme kvótu, ony budou mít funkci a bude všechno OK. To byste fakt chtěly, milé ženy?
neděle 24. března 2013
sobota 23. března 2013
Václav Klaus: Evropská integrace bez iluzí
Nesouhlasit s Klausem se obzvlášť v posledních letech ukazuje jako velmi moderní a trendy. Ovšem málokdo ty názory zná jinak než přefiltrované našimi médii, které bažící po senzacích a snadné produkci infotainmentu se ani nesnaží o jakoukoliv analýzu Klausových textů a výroků.
Vrcholem byla reportáž z Klausovy návštěvy Cato Institutu. Z celého projevu zůstalo Klausovo podivení nad cenou, za kterou se tu prodává jeho kniha, a pár záběrů typických nesouhlasných gest. To je reportáž veřejnoprávní televize financované z našich daní?
Rozhodla jsem se, že by nebylo od věci se do nějaké Klausovy publikace mrknout. Mým favoritem byla My, Evropa a svět, leč tu si nějaký jiný uvědomělý občan půjčit v knihovně těsně přede mnou. Chtěla jsem něco k Evropské unii, tudíž můj zrak padl na knihu Evropská integrace bez iluzí.
Kniha se dělí do pěti kapitol. Nejprve nastiňuje historii evropských integračních procesů, následně popisuje současnou situaci včetně problému Řecka. Ve druhé části překládá pohledy na ekonomické přínosy teritoriální integrace a definuje evropské chápání nacionalismu. V poslední kapitole nabízí východiska.
Nejvíc mě zaujalo porovnání fungování organizací CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu) a Visegrádské čtyřky versus Evropská unie a její systém volného obchodu. CEFTA funguje jako evropský hospodářský prostor, tedy až na takovou maličkost jako je např. byrokracie. CEFTA totiž funguje bez jakéhokoliv centrálního orgánu, který vzhledem ke své neexistenci nemůže produkovat a požadovat spoustu lejster. Visegrádská čtyřka, kde ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko řeší podobné problémy jako evropské summity, až na stejnou drobnost. Ono to nemá žádný centrální aparát! Země či přesněji jejich zástupci se domluví, kdo bude setkání hostit příště a stanoví se témata. Hostitelská země tak připraví místo a podklady. Kde mají prezidenta V4, hymnu, lejstra, úředníky, sídlo? Jak bez toho mohou fungovat?
V jedné z kapitol rovněž Klaus krátce zmiňuje ideu vzdělanostní společnosti, která dle něj vede ke "zvyšování nominálního vzdělání stále většího počtu Evropanů při prudkém poklesu jakkoli produktivně využitelného vzdělání." IMHO v tomhle nejde nesouhlasit. Jsem sice velmi ráda, že někdo studuje nějaký jistě velmi zajímavý obor, kterým si rozšiřuje své duševno, ale zas na druhou stranu tyto obory bývají poměrně nepraktické (slušně řečeno). Např. já chodím na kurz akademické angličtiny se slečnou, která studuje cosi pod názvem "jazyková teritoriální studia", což má dvě trhliny: slečna jaksi netuší, jak se název studijního oboru řekne anglicky (což je u oboru s názvem jazyková trochu úsměvné). Za druhé, když se jí učitelka ptala, co si pod tím má představit, tak říkala, že když se učí o Rusku, tak probírají jeho jazyk, geografii, kulturu a tak. Hm, to jsem se učila na základní škole v zeměpise. No neva, ať si rozšiřuje duševní obzory, ale ať si to laskavě zaplatí ze svého. Nechápu, proč by z daní měli občané (i ti co mají základní vzdělání) platit vysokou školu každému, kdo zvládne přeslabikovat větu. Nechtějte vědět, jak se osazenstvo hodiny tvářilo, když jsem prohlásila, že jsem pro zavedení školného, neboť by to podle mého názoru vedlo k zodpovědnějšímu výběru oboru studia. Asi jsem na fildě spáchala nějaký hřích či co :-)
Na druhou stranu nutno dodat, že oběma stranám (Evropská unie se svým fanklubem a Klaus) mají něco společného. Chvilka napětí... Myslím, že je to malá schopnost sebereflexe. V textu jsem nenašla žádnou zmínku o tom, že by se snad pan prezident v něčem mohl mýlit (možná v podpisu Lisabonské smlouvy). Ovšem stejný problém nalézám i u druhého tábora. Slyšeli jste snad z úst někoho spojeného s Evropskou unií větu typu "tohle jsme podělali"?
Na závěr malá invektiva.
Vrcholem byla reportáž z Klausovy návštěvy Cato Institutu. Z celého projevu zůstalo Klausovo podivení nad cenou, za kterou se tu prodává jeho kniha, a pár záběrů typických nesouhlasných gest. To je reportáž veřejnoprávní televize financované z našich daní?
Rozhodla jsem se, že by nebylo od věci se do nějaké Klausovy publikace mrknout. Mým favoritem byla My, Evropa a svět, leč tu si nějaký jiný uvědomělý občan půjčit v knihovně těsně přede mnou. Chtěla jsem něco k Evropské unii, tudíž můj zrak padl na knihu Evropská integrace bez iluzí.
Kniha se dělí do pěti kapitol. Nejprve nastiňuje historii evropských integračních procesů, následně popisuje současnou situaci včetně problému Řecka. Ve druhé části překládá pohledy na ekonomické přínosy teritoriální integrace a definuje evropské chápání nacionalismu. V poslední kapitole nabízí východiska.
Nejvíc mě zaujalo porovnání fungování organizací CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu) a Visegrádské čtyřky versus Evropská unie a její systém volného obchodu. CEFTA funguje jako evropský hospodářský prostor, tedy až na takovou maličkost jako je např. byrokracie. CEFTA totiž funguje bez jakéhokoliv centrálního orgánu, který vzhledem ke své neexistenci nemůže produkovat a požadovat spoustu lejster. Visegrádská čtyřka, kde ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko řeší podobné problémy jako evropské summity, až na stejnou drobnost. Ono to nemá žádný centrální aparát! Země či přesněji jejich zástupci se domluví, kdo bude setkání hostit příště a stanoví se témata. Hostitelská země tak připraví místo a podklady. Kde mají prezidenta V4, hymnu, lejstra, úředníky, sídlo? Jak bez toho mohou fungovat?
Zatímco dříve bylo Evropská společenství tím, kdo je svými členskými státy úkolován, v dnešní EU je tomu nezřídka právě naopak.Neměli bychom zapomínat, že od našeho vstupu do EU v roce 2004 do 5. září 2011 bylo na úrovni unijních institucí přijato 4527 nařízení, 686 směrnic a 6617 rozhodnutí. Fakt je nutné regulovat všechno na světě?
V jedné z kapitol rovněž Klaus krátce zmiňuje ideu vzdělanostní společnosti, která dle něj vede ke "zvyšování nominálního vzdělání stále většího počtu Evropanů při prudkém poklesu jakkoli produktivně využitelného vzdělání." IMHO v tomhle nejde nesouhlasit. Jsem sice velmi ráda, že někdo studuje nějaký jistě velmi zajímavý obor, kterým si rozšiřuje své duševno, ale zas na druhou stranu tyto obory bývají poměrně nepraktické (slušně řečeno). Např. já chodím na kurz akademické angličtiny se slečnou, která studuje cosi pod názvem "jazyková teritoriální studia", což má dvě trhliny: slečna jaksi netuší, jak se název studijního oboru řekne anglicky (což je u oboru s názvem jazyková trochu úsměvné). Za druhé, když se jí učitelka ptala, co si pod tím má představit, tak říkala, že když se učí o Rusku, tak probírají jeho jazyk, geografii, kulturu a tak. Hm, to jsem se učila na základní škole v zeměpise. No neva, ať si rozšiřuje duševní obzory, ale ať si to laskavě zaplatí ze svého. Nechápu, proč by z daní měli občané (i ti co mají základní vzdělání) platit vysokou školu každému, kdo zvládne přeslabikovat větu. Nechtějte vědět, jak se osazenstvo hodiny tvářilo, když jsem prohlásila, že jsem pro zavedení školného, neboť by to podle mého názoru vedlo k zodpovědnějšímu výběru oboru studia. Asi jsem na fildě spáchala nějaký hřích či co :-)
Na druhou stranu nutno dodat, že oběma stranám (Evropská unie se svým fanklubem a Klaus) mají něco společného. Chvilka napětí... Myslím, že je to malá schopnost sebereflexe. V textu jsem nenašla žádnou zmínku o tom, že by se snad pan prezident v něčem mohl mýlit (možná v podpisu Lisabonské smlouvy). Ovšem stejný problém nalézám i u druhého tábora. Slyšeli jste snad z úst někoho spojeného s Evropskou unií větu typu "tohle jsme podělali"?
Na závěr malá invektiva.
...a bylo by jich možné jmenovat daleko více, toto byly texty náhodně položené u mé postele, když jsem si léčil angínu.Nemůžu si pomoct, ale tento citát mi připomíná Okamurovy blogísky s větou "Ale i tady přemýšlím nad aktuálními problémy..."
čtvrtek 21. března 2013
Používání ženských jmen
Přečetla jsem si článek o problematických registrech na ministerstvu dopravy. Nějaký registr, který stahuje data, se jmenuje Eliška. Proč proboha takové množství aplikací či zařízení bývá pojmenováváno ženskými jmény?
Zatím mě napadly tyhle čtyři:
Eliška - registr stahující data na ministerstvu dopravy
Marushka - aplikace Katastru nemovitostí (a práce s ní je fakt "velká radost...")
Tamara - radiotechnický pátrač KRTP-86
Božena - odminovací komplet. Zkuste se podívat jak v "ústech" Boženy vybuchne mina. Fakt super.
Zatím mě napadly tyhle čtyři:
Eliška - registr stahující data na ministerstvu dopravy
Marushka - aplikace Katastru nemovitostí (a práce s ní je fakt "velká radost...")
Tamara - radiotechnický pátrač KRTP-86
Božena - odminovací komplet. Zkuste se podívat jak v "ústech" Boženy vybuchne mina. Fakt super.
Určitě nejsem feministka, spíš tenhle druh žen poměrně nesnáším. Ale opravdu? Proč se na tyhle programy/stroje používají ženská jména? To má být pomsta nebo naopak?
neděle 10. března 2013
Pravidlo 10 minut
Jako většina lidí občas zápasím s plněním úkolů - prokrastinuji. Dlouho jsem hledala metodu, která by mi pomohla. Jak praví Mark Twain "Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene", tak ji já jsem našla pomoc sama u sebe.
Každý máme úkoly, do nichž se nám nechce nebo se nám zdají obtížné. Patřím mezi ty, kteří často tyto nepopulární činnosti odkládají, kam až to jde (a že to jde hodně dobře a daleko). Asi největším problémem je vůbec začít, pak už je ve většině případů vyhráno. Ostatně jak říká jiné přísloví "S chutí do toho, půl je hotovo". Takže teoreticky stačí začít a máte půlku práce, to se mi fakt líbí!
Inspirovala jsem se techniko pomodoro, podle které by člověk měl 25 minut pracovat a pak mít 5 minut pauzu. Ale 25 minut je moc dlouhá doba pro prokrastinátora ve mně. Delší dobu jsem laborovala s ideální dobou. Mé líné já je přímo zděšeno, že by mělo nad nějakým úkolem, které vůbec, ale vůbec dělat nechce, strávit celých 25 minut. I čtvrthodina se obtížně v některých vypjatých chvílích překonává. Naopak 5 minut je strašně krátká doba.
Flákač ve mně se však rád nechá přesvědčit, že jen deset minutek stráví nad nějakou hrozně nudnou či obtížnou činností a pak může utéct k NIČ - neidentifikovatelné internetové činnosti. Na druhou stranu je desetiminutovka dostatečně dlouhá, abych se v 95 % případů do práce natolik zabrala, že zapomenu, že to absolutně nechci dělat a že 10 minut dávno uplynulo. A nějakým způsobem se stane zázrak - úkol je hotov!
Právě kvůli možnému vyrušení a útěku od plnění povinností nepoužívám žádné minutky, které by po stanovené době vydaly nějaké upozornění, že je konec. To by totiž umožnilo mému prokrastinátorovi uniknout. Což rozhodně nechci, když už jsem ho do svých tenat tak pracně vlákala.
A v těch 5 %, kdy se během 10 minut do úkolu nezaberu? Na to mám také osvědčené praktiky - věta "udělám to až pak" nebo tzv. vyhnívání úkolů (když to neudělám, většinou se nic nestane; není to důležité; udělá to někdo jiný...).
Každý máme úkoly, do nichž se nám nechce nebo se nám zdají obtížné. Patřím mezi ty, kteří často tyto nepopulární činnosti odkládají, kam až to jde (a že to jde hodně dobře a daleko). Asi největším problémem je vůbec začít, pak už je ve většině případů vyhráno. Ostatně jak říká jiné přísloví "S chutí do toho, půl je hotovo". Takže teoreticky stačí začít a máte půlku práce, to se mi fakt líbí!
Inspirovala jsem se techniko pomodoro, podle které by člověk měl 25 minut pracovat a pak mít 5 minut pauzu. Ale 25 minut je moc dlouhá doba pro prokrastinátora ve mně. Delší dobu jsem laborovala s ideální dobou. Mé líné já je přímo zděšeno, že by mělo nad nějakým úkolem, které vůbec, ale vůbec dělat nechce, strávit celých 25 minut. I čtvrthodina se obtížně v některých vypjatých chvílích překonává. Naopak 5 minut je strašně krátká doba.
Flákač ve mně se však rád nechá přesvědčit, že jen deset minutek stráví nad nějakou hrozně nudnou či obtížnou činností a pak může utéct k NIČ - neidentifikovatelné internetové činnosti. Na druhou stranu je desetiminutovka dostatečně dlouhá, abych se v 95 % případů do práce natolik zabrala, že zapomenu, že to absolutně nechci dělat a že 10 minut dávno uplynulo. A nějakým způsobem se stane zázrak - úkol je hotov!
Právě kvůli možnému vyrušení a útěku od plnění povinností nepoužívám žádné minutky, které by po stanovené době vydaly nějaké upozornění, že je konec. To by totiž umožnilo mému prokrastinátorovi uniknout. Což rozhodně nechci, když už jsem ho do svých tenat tak pracně vlákala.
A v těch 5 %, kdy se během 10 minut do úkolu nezaberu? Na to mám také osvědčené praktiky - věta "udělám to až pak" nebo tzv. vyhnívání úkolů (když to neudělám, většinou se nic nestane; není to důležité; udělá to někdo jiný...).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)