Tl;dr Německý politik a ekonom Thilo Sarrazin ve své knize Německo páchá sebevraždu rozebírá současné a budoucí problémy Německa se zaměřením na imigraci, školství a sociální systém. Nebere si servítky, ale též se plete do věcí, kterým evidentně nerozumí. Klade potřebné otázky, nastoluje provokativní témata, ale dává špatné odpovědi.
Kniha je to bezesporu zajímavá a citlivým tématem imigrace v Evropě provokativní. Ovšem autor, podobně jako Václav Klaus v Česku, neváhá přehánět a ohýbat si různá data ke svému, aby tak čeřil vodu, což pak bohužel má za následek, že část jeho velmi dobrých návrhů je diskvalifikována právě tím přeháněním.
Ani on nevynechá možnost vyjádřit se ke globálnímu oteplování. Např. navrhoval, že „obléct si svetr by mohlo pomoci snížit náklady za energii, neboť by se nemuselo tolik topit.“ (s. 14) Globální oteplování přirovnává k imigraci a plodnosti Německa: „Většina politiků všech stran, kterým spíš nedá pokoj, že teplota za 100 let stoupne o 2 až 4 stupně, místo aby je spíše znepokojovalo, že počet Němců do té doby klesne o 80 procent.“ (S. 302) Na straně 19 tvrdí, že „Neměla by se každá generace zabývat spíš svými vlastními problémy a problémy generací příštích přenechat těm, kteří budou po nás?“ Ovšem v závěru nastiňuje vývoj Německa v roce 2100. Pak si vyberte.
Školství
Thillo Sarazin je ročník narození 1945, pochází z bohaté a vzdělané rodiny. To vše determinuje jeho pohled na školství. Celou knihu provází citace nějakého výzkumu, že 50 až 80 % inteligence se dědí po předcích. Tudíž by všechny imigranty a méně nadané rovnou ... Rovněž často zdůrazňuje, že on sám se naučil anglicky, číst a ostatně většinu vzdělání získal samostudiem. Což ho ctí, ovšem ne každý má takový přístup ke vzdělávání, knihám, možnosti cestovat nebo podporu rodiny či jen méně motivace. Jeho ideálem je celodenní škola, kde dopoledne se do žáků bude hustit, co se jen do nich vejde, a odpoledne se budou dělat domácí úkoly pod dozorem odborného personálu. Rovněž se budou děti věnovat tělocviku. Samozřejmě hromadně, protože jak píše „Psychický a sociální vývoj dětí probíhá harmoničtěji, jestliže se pohybují ve skupině vrstevníků.“ (s. 211) Stát si musí své stádo vychovat. Nejraději by děti jejich nevzdělaným a nemotivovaným rodičům vůbec nevracel.
Ovšem si nevšiml, že nežijeme v 50. a 60. letech 20. století, nýbrž ve století jednadvacátém. Vědomosti, a těch musí mozek každého žáka obsahovat velkou hromadu, lze získávat lepšími formami jinak. Vůbec nezmiňuje internet.
Kritizuje kvalitu a nároky učebnic, s čímž lze poměrně i souhlasit:
„Jak u matematiky, tak u němčiny lze ukázat, že nároky učebnic se od sedmdesátých let postupně snižovaly: v učebnicích matematiky základních škol pro první až čtvrtý ročník se od sedmdesátých let výrazně zvýšil podíl barevných obrázků, zatímco hloubka výkladu klesala a množství cvičení a jejich stupeň obtížnosti se snižovaly. Tento obraz získáme, pokud porovnáme standardní učebnice pro daný ročník vydávané týmž nakladatelstvím od sedmdesátých let do současnosti.“ (s. 174)
Pro zvýšení motivace se věnovat škole navrhuje program, který fungoval v USA pro „černé“ žáky. Tedy dávat jim za dobré známky peníze (s. 206). Zde opět Sarrazin ukazuje, že nechápe ani zbla psychologie a vzdělání omezuje pouze na získávání dobrých známek ve škole.
Sociální stát a imigrace
Mimo kritiku školství se pouští i do německého (potažmo evropského) sociálního státu a imigrační politiky. Na paškál si bere hlavně německý sociální systém Hartz IV, jenž stanoví, že sociální dávky na osobu činí nejméně 60 % průměrné mzdy. Takže i když u našich západních sousedů není stanovena minimální mzda, tak proč by někdo pracoval za méně, když se bezpracně může válet doma.
Dle Sarrazinova názoru by si evropské země, podobně jako např. USA či Kanada, měly vybírat, které imigranty si ponechají a které odešlou zpět. Což se samozřejmě v současné Evropské unii nenosí, převládá názor, že z peněz daňových poplatníků zachráníme celý svět. Rovněž je legitimní požadovat po nově příchozích, aby se přizpůsobili evropské kultuře a dodržovali zákony. Což jak říká Tomáš Pajonk, je dnes málem vyjádřením odvahy a neústupnosti.
Případně se proti těmto integračním výzvám používá ˆ„Srovnávání "antisemitismu" a "islamofobie", k němuž se tak rádo sahá, nebere ohledy na ten fakt, že pouze antisemitismus se zakládá "na hysterických úzkostech, smyšlenkách, projekcích a závislosti", nikoli však "islamofobie", neboť teroristické útoky, vraždy cti, zuřivost Tálibánu, dětská manželství v Saúdské Arábii, kamenování cizoložnic a věšení homosexuálů jsou všechno realita. Prováděné násilí spolu s nekontrolovaným a agresivním tónem, který je vůči kritikům mnohých forem islámu nasazován, mají zastrašující účinek, jenž se již vplížil do veřejného prostoru evropského názorového klimatu.“ (S. 243)
Trnem v oku je pro něm obzvlášť příliv lidí z islámských zemí. V Německu převážně z Turecka. Většina těch lidí se nechce adaptovat a žít svůj „německý sen“ nebo ne ten, který nám připadá normální – pracovat, mít děti atd. Přicházejí většinou s vidinou snadného života na sociálních dávkách a produkce dalších, podobně smýšlejících generací pobíračů dávek. K porovnání různých migrantů používá různých výzkumu, které se zabývají především srovnávání školních výsledků dětí s migračním pozadím. A nachází shodné rysy jak v Německu tak ve Velké Británii, kde zaostávají především žáci s rodiči z muslimských zemích. Např. komparace výsledků Pákistánců a Indů v Anglii a Turků a Vietnamců v Německu.
Na paškál si bere i další část moderního sociálního státu – důchodové zabezpečení, které se podle něj odpoutalo od reprodukčního chování, „což podstatně přispělo k tomu, že reprodukce v mnoha průmyslových zemích klesla hluboko pod úroveň udržitelnosti stávajícího rozsahu populace.“ (S. 156)
Obálka převzata z nakladatelství Akademia.
pogchampus
OdpovědětVymazat